Deset způsobů jak chápat, pomáhat a motivovat děti.
Pravda je jednoduchá a neúprosná: jestliže jde dítě do školy nerado a prožívá jí jako jakési odsouzení k nuceným pracem, chyba je buď v něm, nebo v rodičích, nebo ve školní instituci. Nebo ve všech třech.
Učit se pro lidskou bytost znamená žít. Jedná se o radostnou a nadšením naplňující činnost. Znamená to osvojit si klíče ke skutečnosti, růst, dospívat. Učení by mělo být odpovědí na skutečnou potřebu, a tedy by mělo přinést skutečné zadostiučinění. Namísto toho se jedná o činnost velmi neoblíbenou.
„Už se mi vůbec nechce!“ pro kolik dětí je to výkřik ve ztraceném boji: ten nejkrásnější díl života ponořený v nudě.
Největší překážka se nachází v myslích dospělých. Rodina není nevinná. Potěšení z učení je závislé na tom, jak dobře byly dětem od počátku předávány intelektuální a tvořivé podněty. Škola i rodina se nechávají přemoci impulzy ze světa televize a elektroniky, které jsou automaticky konzumovány a vytvářejí jenom zmatek.
Dítě nemůže mít chuť ke čtení učebnic, jestliže jeho rodiče, jen co přijdou z práce, zapnou televizi. Nejlepší přípravou na dobrý školní rok je skutečná a hluboká motivace. Avšak nikoho nelze motivovat kázáním, hrozbami, naléháním, citovým vydíráním, tresty nebo pokusy druhého podplatit. Ten, kdo chce opravdu motivovat, by si měl zapamatovat deset „klíčů k úspěchu“:
1. Život je třeba představovat jako dar, za který neseme odpovědnost. To je prvním velkým darem křesťanství: nelze žít nazdařbůh.
2. Je velice důležité znovu objevit význam povolání, které se proměňuje v pocit vlastní jedinečnosti a v radostné objevování nadání a schopností. Proto se každé dítě musí cítit jako „jediné“, je třeba se vyvarovat srovnávání, vystavování do soutěže s ostatními nebo zraňování jeho lásky k sobě. Nikdy nesmíme zapomenout, že děti potřebují, aby se na ně někdo díval, všiml si jich, aby byly obklopeny citovou jistotou a slovy, která jim pomohou plně se začlenit mezi ostatní lidi.
3. Objev,že jsme jedineční, vede k přesvědčení: každý z nás má úkol, jedinečné poslání, které musí objevit a pěstovat.
4. Pomáhat dětem, aby si vytvořily „vizy“ do budoucna, představily si cíl a uvědomily si, že hodiny ve škole jsou schody, které vedou ke konkrétnímu uskutečnění snu.
5. Musí existovat spojitost mezi světem rodiny a světem školy, aby se školní předměty nezdály příliš abstraktní a odtržené od reality. Je třeba dětem vysvětlil, nakolik „se jim budou hodit“. Jednoduše řečeno, je důležité se vyvarovat negativních řečí o škole a učitelích. Tím se již dostatečně zabývají sdělovací prostředky. Hovoří o škole jako o skutečnosti v rozkladu a dávají tak alibi lenosti studentů a jejich rodin.
6. Je třeba jasně vědět, že problémy ve škole děti trápí. Cítí se odmítány systémem, ponižovány před spolužáky, zbaveny odvahy kvůli zklamání z rodičů.
7. Motivace je nakažlivá. Nadšení učitelé a rodiče přenášejí radost z poznávání.
8. Věnovat energii tomu, aby člověk neztrácel odvahu. Školní čas je dlouhý a dětem připadá nekonečný. Je třeba hovořit na rovinu: cílem školy není dosažení titulu, aby pak člověk dostal práci, nýbrž k tomu, aby se stal dospělým. Je to tak trochu jako s rostlinou, která má zapotřebí vodu, zemi a slunce, aby mohla vyrůst a dát plody. I trpělivost je ctností, kterou je potřeba se naučit: umožňuje položit základ, který v čase vydrží.
9. Je nezbytné děti naučit ocenit námahu, což není vrozené.
10. Každé učení vyžaduje úsilí a píli. Dítě začíná s velkým úsilím chodit, mluvit, udržovat se čisté.., aniž by si to uvědomovalo, protože jeho námaha je doprovázena okamžitým uspokojením. Uspokojení ze školy však přijde až časem. Nejhůře jsou na tom děti rozmazlené, zvyklé mít všechno a hned; pro takové je snášení školní námahy a úsilí skoro nemožné.
Školní úspěchy se vždy budují v rodině.
Brunno Ferrero
/přel. L. Heryán/