Petr je ještě docela malý, jsou mu teprve čtyři roky; to se na vánoce sotva pamatuje. Svíčky, to ještě ví; sfoukávat je, to byla naposledy největší zábava. Že přijdou brzy vánoce, toho si všimne hned. Hvězdy, které visí na ulicích, pestré výlohy obchodů, rozrušení lidé, kteří se prodírají s tlustými balíčky a taškami ulicemi. Poštovní doručovatelé chodí s plnými brašnami. Petr si říká: Tentokrát bych chtěl také udělat nějaký vánoční dárek. Ale co?
Když Petr o něčem přemýšlí, stojí při tom u okna svého pokoje. Tam se mu dobře přemýšlí. Na parapetu stojí malý dřevěný domeček, je to krmítko pro ptáky. Ptáci se pravidelně slétávají, posedají a zobou zrníčka. Petr se na ně může dívat, jak dlouho chce, a při tom ho leccos napadne. Některé z těch ptáčků zná. Jeden se jmenuje Kibic, druhý Štibic. Kibic hodně zpívá. Vždycky, než sezobne zrníčko, zatrylkuje do vzduchu. Štibic je jiný; jakmile Kibic zpívá, sezobne mu jeho zrníčko před nosem.
„Jaký bych měl dát dárek?“ myslí si Petr.Právě přilétávají oba ptáčci, a ti ho přivedou na dobrý nápad. Namaluje obrázek Kibice a Štibice. Petr si myslí, že by to byl ten nejkrásnější dárek, jaký by mohl vyrobit. To má ještě jeden důvod. Když musí s maminkou někdy do předvánočního města, často slyší, jak lidé hubují: „Ten zatrachtilý balík!“ – „Ty těžké tašky!“ – „Dejte přece pozor s tou dlouhou krabicí!“
Petr přemýšlí: „Když daruji docela malý, úplně lehký obrázek, pak tím jistě udělam lidem největší radost; pak nemusí nést nic těžkého.“
Dá se tedy do práce. Na malý papír nakreslí pečlivě Štibice a Kibice u krmítka. Je tady všechno: malé flíčky na Kibicově krčku, jemné proužky na Štibicových křídlech.
Na Štědrý večer proklouzne Petr tiše do pokoje a položí svůj výkres přímo pod vánoční stromek. „Ti budou zírat“, myslí si. Ale lidé nezírali. Ještě hůře, oni jeho obrázek vůbec neviděli. Jeden strýček přišel s ohromnou krabicí a prostě ji postavil na jeho malý obrázek. Všechno je letos strašně velké: plyšový medvěd je velký jako Petr, ohromné balení čokolády, …
Po slavnosti u stromečku se vybalují dárky, krabice a papíry se kupí na sebe, pak se seberou a nacpou do odpadků. Petrovi se tak akorát podaří ponořit se pod vánoční stromek a svůj malý obrázek zachránit. Neodváží se jej někomu darovat.
Druhého dne sedí Petr zase u svého okna. Dívá se na své ptáčky. „To jste mi nakukali pěkný nápad,“ říká. Ale jak tak vyhlíží, jak pozoruje jemnou kresbu jejich peříček, myslí si: „Jednou to ale stejně zkusím.“
Příležitost se brzy najde. Hned odpoledne se chystá rodina na návštěvu k babičce. Babička musela totiž zůstat přes svátky v nemocnici. Každý vzal svůj dárek pod paži. Zase jsou to samé ohromné dárky.
Do malého nemocničního pokoje se všichni nevešli. Dovnitř vstupují jeden po druhém. Babička se slabě usmívá: „Položte to tamhle. Sestřička to potom vybalí.“ Položí se unaveně zpátky na polštář. Úplně nakonec příjde Petr. Podává jí svůj obrázek. Ten je tak lehký, že ho babička může sama držet. Vidí obrázek se dvěma ptáčky, ptá se Petra na jejich jména a vyslechne pak zcela napjatě příběh Kibice a Štibice a jak vesele si vedou při zobání zrní. Babička už nechce dát obrázek z ruky, stále si ho prohlíží. Potom řekne: „Petře, tys mi udělal opravdu nádherný dárek k vánocům.“ Petr je celý překvapený: „Já tobě? Ty jsi mi přece teď dala krásný dárek!“
/převzato z katolického časopisu DUHA , rok 1993/