Malá Alenka se už dokázala postavit a začala popocházet kolem nábytku. Pak se odvážila a pustila se sama dopředu. První samostatné kroky samozřejmě provázely pády a odřená kolínka, jak to u malých dětí bývá.
Maminka pak obvykle rozevřela náruč a říkala: „Pojď ke mně.“
A maličká se k ní přibatolila, maminka si ji vzala na klín a objala ji.
Potom se jí ptala: „Jsi moje holčička?“ Alenka přes slzičky pokyvovala hlavou. K tomu maminka dodávala: „Moje nejmilejší milovaná Alenka?“ A holčička opět přikyvovala, ale už s úsměvem.
Nakonec maminka říkala: „Mám tě moc ráda, pořád, navždycky, ať se děje co se děje!“
Široký úsměv, ještě jedno objetí a dítě se spokojeně mohlo dát na další malou výpravu.
Ještě v době,kdy bylo Alence pět let, se občas opakovala scéna „pojď ke mně“ – po nějakém odřeném koleně nebo zranění citů a někdy i při ranním pozdravu nebo při přání dobré noci.
Jednou prožívala maminka velmi náročný den, byla unavená, nazlobená a nervově vyčerpaná. Skličovaly ji starosti spojené s péčí o domácnost, manžela, pětiletou dcerku a dvě dospívající děti i s prací, kterou vykonávala doma během dne. Pokaždé když se ozval telefon nebo když někdo zvonil u dveří, musela přerušit práci, která měla být ten den hotová. Odpoledne při dalším přerušení už nevydržela a utekla do pokoje, aby se tam nerušeně vyplakala.
Alenka ji hledala, a když ji našla, přiběhla k ní se slovy: „Jsi moje maminka?“ Maminka se slzami pokývala hlavou. „Moje nejmilejší milovaná maminka?“ A maminka se už usmála a kývala hlavou.
„Mám tě moc ráda, pořád, navždycky, ať se děje co se děje!“
Široký úsměv, ještě jedno objetí a maminka se mohla dát zase do práce.
Kdo miluje, bude milován.
Bruno Ferrero – Úsměvy pro duši