Škola pořádala divadelní vystoupení žáků a sekretářka ráno prodávala vstupenky na poslední večerní představení.
Vstupenky na první večer už byly vyprodané.
První ve frontě stála jedna maminka. „Myslím, že je dost hrozné platit za to, abych viděla recitovat svého syna,“ prohlašovala, když vytahovala z kabelky peněženku.
„Škola prosí o dobrovolný příspěvek na vybavení scény a kostýmy,“ vysvětlovala sekretářka, „ale platit není povinné. Vstupenky, které potřebujete, můžete dostat i bez placení“.
„Ale jo, zaplatím,“ mumlala maminka. „Dva lístky pro dospělé a jeden dětský“. A položila na stůl bankovku. Sekretářka jí vrátila zpátky drobné.
Chlapec, který stál za ní, vysypal na stůl obsah své peněženky plné mincí. „Kolik lístků?“ zeptala se sekretářka.
„Nechci lístky na dnešní večer, chci jenom zaplatit“, řekl chlapec a posunul peníze k sekretářce.
„Ale abys viděl dnešní představení, musíš mít lístky.“
Zakroutil hlavou: „Už jsem ho viděl.“
Sekretářka postrčila hromádku peněz zpět a vysvětlovala mu: „Jestli chceš vidět představení se svou třídou, nemusíš platit. Je to zadarmo.“
„Ne,“ trval na svém chlapec, „už jsem ho viděl včera večer. Já a můj bratr jsme přišli pozdě a nenašli jsme už nikoho, u koho bychom si mohli koupit lístky. Tak jsme šli dovnitř.“
V návalu lidí zřejmě vešli dovnitř uprostřed zástupu. Dobrovolníků, kteří kontrolovali vstupenky, bylo málo, takže nestačili zjistit, zda mají všichni návštěvníci lístky.
Chlapec znovu posunul peníze dopředu: „Platím teď za včerejší večer.“
Oba chlapci museli minulý večer zůstat asi někde vzadu. A protože přišli, když už byla pokladna zavřená, nejspíš ani neviděli celé představení. Sekretářce se nechtělo peníze přijmout.
Hromádka mincí v rukou takového chlapce obvykle bývá výsledkem dlouhého pečlivého spoření penízku k penízku.
„Jestli pokladna s lístky před vchodem už byla zavřená, když jste přišli, nemohli jste platit.“ namítla sekretářka.
„Právě tohle říkal bratr.“
„Nikdo si toho rozdílu nevšimne,“ pronesla, „nebojte se“.
Protože měla otázku za uzavřenou, znovu sunula peníze zpět. Chlapec jí zadržel ruku.
„Já ten rozdíl znám“.
Jejich ruce zůstaly na chvíli v tichu na sobě na hromádce peněz. Potom sekretářka řekla: „Dvě vstupenky stojí šest eur“.
Začali tedy odpočítávat mince, až dospěli k žádané sumě.
„Děkuji,“ řekli oba najednou.
Chlapec se usmál, otočil se a odcházel.
Mezi tím, co je dobře a co špatně, co je spravedlivé a co nespravedlivé, co je dobré a co zlé, co je čestné a co nečestné, existuje rozdíl.
Zná ho jen málo lidí, ale existuje.
Bruno Ferrero – Úsměvy pro duši