1. KDO NA TO VŠECHNO MYSLÍ
Dvě zlaté rybky žily v akváriu. Líně plavaly kolem dokola a vedly filozofické debaty. Až se jedna rybka zeptala druhé: „Věříš v Boha?“ „Samozřejmě!“ „A jak můžeš vědět, že existuje?“ „Kdo myslíš, že nám každý den mění vodu?“
Život v nás plyne jako poklidná řeka. Je to zázrak. Ale nám zevšední i zázraky. Každý den je úplně novým darem, čistou, nepopsanou stránkou. Bůh nám každý den mění vodu. Bůh neumírá v den, kdy v božství přestaneme věřit. Ale my sami umíráme v den, kdy náš život přestane vnímat světlo, které nepřestává zářit a každý den je nové. Ve světlo zázraku, jehož původ přesahuje lidský rozum.
2. LOUŽE
Byla jednou malá louže, která měla radost ze života a smála se na celé kolo, když do ní vjelo auto a ona mohla postříkat všechno kolem. Bála se jen jedné věci. Slunce. „To je smrt všech louží,“ říkala si a jezdil jí přitom mráz po zádech.
Šel kolem básník, a protože měl hlavu v oblacích, šlápl do ní oběma nohama. Místo aby se rozčílil, s louží se spřátelil. „Dobrý den,“ pozdravil louži a ta odpověděla: „Dobrý den.“ „Kde ses tu vzala?“ divil se básník. Louže namísto slov sebrala všechny síly a zrcadlila v sobě krásu nebe, jak nejlépe uměla. Dlouho si povídali o Velkém Otci, o dešti a o tom, jaký má louže strach ze slunce.
Básník ji chtěl strachu zbavit, a tak jí vyprávěl o obrovském, nekonečném moři, ve kterém se třpytí rybky, a o hravých vlnách. Vyprávěl jí, že moře je vlastí a matkou všech louží na světě, že země i moře za svůj život vděčí právě slunci a že to platí i pro malé louže. Básník si s louží povídal beze slov až do noci.
O několik dní později básník znovu přišel navštívit svou mokrou přítelkyni. Právě tančila v horkém vzduchu pod slunečními paprsky. Řekla básníkovi: „Díky tobě jsem to pochopila. Když mě slunce něžně objalo, přestala jsem mít strach. Nechala jsem se jím unést a teď poletím spolu s divokými kachnami, které mi ukážou cestu k moři. Nashledanou, básníku, a nezapomeň na mne.“
Kdysi byl jeden uhlík, který si připadal špinavý, ošklivý a zbytečný. Rozhodl se tedy, že se stane bílým a krásným. Vyzkoušel spoustu chemických prostředků a několik chirurgických operací. Ale nic naplat, byl stále stejný. Radili mu: „Tady pomůže jedině oheň.“ Uhlík se tedy vrhl do ohně. Ihned se rozzářil, byl krásný a vydával příjemné teplo. „Ty ale ubýváš,“ říkali mu. „Ale rozdávám světlo a teplo,“ odpověděl nevýslovně šťastný uhlík.
Nech se unést sluncem a ohněm Ducha. Budeš zářit jako hvězda na nebeských cestách nekonečna.
3. ODPOVĚDNOST
Jeden mladík se zeptal svého duchovního učitele: „Co mám dělat, abych spasil svět?“ Moudrý muž mu odpověděl: „Vše, co je užitečné k tomu, aby zítra opět vyšlo slunce.“ „K čemu jsou pak všechny moje modlitby a dobré skutky, všechna snaha v apoštolátu a v dobrovolných organizacích?“ ptal se znepokojeně mladík. Muž mu klidně odpověděl: „K tomu, abys byl vzhůru, až slunce vyjde.“
Kristus, slunce, vstal. Ale my raději spíme.
„Copak mi nic nepomůže dosáhnout osvícení?“ „No,“ odpověděl s lišáckým úsměvem duchovní mistr, „mohl bys dělat to, co ona stařenka, která tlačila do stěny vagonu, aby vlak jel rychleji.“
4. LŽIČKA
V nemocnici ležela stařenka. Právě si povídala a farářem, který ji přišel navštívit. „Pán mi dopřál nádherný život. Jsem připravena odejít.“ „Já vím,“ přitakal tiše farář. „Ale přála bych si jednu věc. Až umřu, chci jít do hrobu se lžičkou v ruce.“ „Proč se lžičkou?“ podivil se farář. „Proč chcete mít v ruce právě lžičku?“ „Ráda jsem chodila na oslavy a vždycky, když jsem přišla ke svému místu u stolu, podívala jsem se, jestli je u talíře také lžička. To znamenalo, že bude také moučník nebo zmrzlina.“ „Ale já pořád nechápu…“
„To znamenalo, že nakonec přijde to nejlepší! A právě to chci říct o svém pohřbu. Až se budou lidé divit, co mám v ruce, chci, abyste řekl, že tu lžičku držím, protože to nejlepší teprve přijde!“
Jednoho pacienta trápil velký strach ze smrti. „Co bude pak, doktore? Co se pak se mnou stane?“ Lékař byl na odchodu. Otevřel dveře a do místnosti radostně vběhl pacientův pes. Vesele štěkal, hned vyskočil na postel a olízal svému pánovi ruce i celý obličej. Lékař řekl: „Přesně tohle. Někdo vám otevře dveře…“
(Povídky 1.-4. jsou z knihy Živá voda pro duši od Bruna Ferrera)
5. MALIČKOSTI
Každý týden, když metař při své práci došel k jednomu domu v ulici, vyšla žena, dala mu sklenici limonády a kousek pečiva. Byl to milý stařík, vlídně poděkoval a hned se zase dal do práce. Jednoho dne v domě zazvonil zvonek a přede dveřmi stál metař. V ruce měl kytičku a krabičku bonbonů. Byl trochu nervózní, když ženě říkal: „To je pro vás, paní, jako dík za vaši vlídnost.“
„To jste opravdu neměl,“ odpověděla žena rozpačitě. „Sklenice limonády, to přece nic není.“ „Možná, že to není mnoho,“ odpověděl metař, „ale nikdo jiný toho tolik neudělal.“
6. UVNITŘ A VENKU
Mistr si často sahal k srdci a říkal: „Kdo to nemá tady uvnitř, nemá to ani zvenčí. Kdo nenalézá Boha ve svém nitru, nenajde ho ani venku. Kdo jej však zahlédne v chrámu svého srdce, uvidí jej i v chrámu světa.“
(Povídky 5.-6. jsou z knihy Křídla pro duši od Norberta Lechleitnera)